Podstata zbytečnosti

22. srpna 2018 v 15:42 | Pepa Kolíček
Teoreticky vzato by šlo říci, že potřebujeme jen velice málo věcí, pár látek, co nás drží na živu. Nebo peníze, protože jediná cesta k těmto surovinám je skrze práci, a ta se musí zaplatit. Zbytečné je teoreticky všechno ostatní. Záleží na zeměpisné poloze, ale teoreticky jde žít bez obydlí, jen s dostatkem vody a jídla.
Zbytečné věci jsou věci pro naší existenci nedůležité, ale samotné sousloví "Zbytečnosti, co nutně potřebujeme" je oxymoron, protimluv, nesmysl, ale každý z vás by nedokázal existovat bez výdobytků společnosti a pak i dalších věcí, jako je například kytara (narážím na svou vlastní vášeň) atd., zbytečná věc je pro každého jiná a každý má jiné hodnoty, pokud něco považujete za zbytečné, neschovávejte to, pokud ostatním přijde vaše věc zbytečná, ale vám se zdá užitečná, není důvod ji nazývat zbytečností.
 

Snaha o existenci

22. srpna 2018 v 15:31 | Pepa Kolíček
Kupodivu si to někdo přečetl. Zvláštní. Každopádně události posledních 2 měsíců mé pomlky znamenají, že se můj postoj maličko změnil, tedy ne to co jsem napsal, ale obecně.
Teď ale k tématu. Všechno naše počínání je jen snaha o existenci. Ať už tím, že pracujeme abychom žili, a žijeme abychom pracovali, nebo tím, že se snažíme mermomocí dokázat ostatním čím jsme zajimaví a unikátní. Protože pokud o vaši existenci nebude nikdo stát, existujete? Možná ano, ale jen sám sobě, jen bezejmená tvář davu, jako vrah Julia Caesara, můžeme říci jsem členem společnosti, ale jsem jím, když ostatní členové o mne nejeví zájem?
Tímto inklinuji k postoji, že ve skutečnosti je existence ne ve vědomí vlastním, ale ve vědomí společnosti, ostatních členů.
Pokud bych nijak svět neovlivňoval, neexistoval bych. Čím víc měním svět kolem sebe, tím víc existuji.

Pochybuji, že si to někdo přečte...

21. května 2018 v 13:47 | Pepa Kolíček
Pochybuji, že si to někdo přečte. To je první myšlenka, co mi přijde na mysl, když toto píšu. Nemyslím, že bych měl takové kvality, aby někoho zajímalo, co píši. Zápisky někoho, kdo si myslí, že jeho život je mrháním času, který by se dal tak úžasně investovat jinak. Například konečně zas cvičit na kytaru. Pracovat a nechodit do školy, kde vlastně jen sedím a napíšu na papír jméno a nějaké věci, co jsem si zapamatoval. Mé tužby jsou úplně jiné, než společnost nutí mě dělat.

Tohle zní jak vzlyk, ale je to jen výkřik do prázna. Jen ventilace mé frustrace.

Nuže konec s tímto patosem.

Kam dál

Reklama